Madam Paerová kouří jako by brečela,
v horké páře se ztrácí ostrovy:
"A co ty stovky Židovek?"
"To jsou manželky.
Zachraňujeme jenom manželky -
pořežte se, madam Paerová,
a pojedeme spolu do Paříže."
"Máte předstírat šílenství, madam Paerová,
ne se tak chovat -
tohle vám nikdo neuvěří."
"Ještě na vás nezapomněli, pane senátore,
i když...
co by jim mohl udělat starý, chromý, mrtvý muž?"
"Sem se posílají političtí nepřátelé a
političtí přátelé politických nepřátel,
a pak ti bezvýznamní, na které by se mohlo zapomenout,
aby se na ně nezapomnělo -
kdyby svatá Helena ležela ve Středozemním moři
byl by tu s námi."
Sanatorium Nad hlubinou II.
"Některé stromy večer svítí
jako vy, madam Paerová -
jenom hoříte."
"To vás, pane senátore, soumrak sedřel
jako Incitatův postroj -
za ty roky
jste vybledl pro všechny kromě těch
kteří vám vyměňují prostěradla."
"Politika je špinavá hra, madam Paerová,
musíte najít někoho,
čí světlo se ve vás odrazí
a potom ho vláčet blátem."
"Když skočíte z té skály, madam Paerová,
horké vlny vás obejmou
a uhasí."
"Někdo si stačil otevřít žíly včas, pane senátore,
jenže mě dneska bolí hlava,
a praetoriáni čekali tak dlouho
až zešedivěli a zešedli."
"Bez ohně v soumraku, madam Paerová,
ani ty mosty nehoří, natožpak Řím."
Sanatorium Nad hlubinou III.
"Včera hořelo, madam Paerová,
nebo pršelo, jsme mokří navenek i uvnitř,
v kotelně běží naprázdno čerpadlo na horkou vodu,
přehřívá se, madam Paerová, a mě z toho hučí v uších.
I tu podlahu z pod psa vám prodali,
madam Paerová, i toho psa,
i ta židle je cizí.
Ani mince, co vám vloží pod jazyk, nebude vaše, madam Paerová."
"Jenže prohrát sebe není zločin, pane senátore, jenom neštěstí,
ale vás, vás prodali i s tou kůží, co už vám nesedí bod bradou a pod zády
i tu minci už prodali
a Cháron s vámi do třídy nechodil."
Sanatorium Nad hlubinou IV.
"Ještě žiju, pane senátore,
ještě mi nevzali ranní ticho, v němž každý
tep hodin udeří srdcem o hrudní kost,
ještě mě nepohřbili, pane senátore,
i když kolem rostou cypřiše."
"Hroby jsou pro živé, madam Paerová,
hřbitovy se stromořadím, s lavičkami,
s usychajícími květinami na náhrobcích, s vnoučaty, s pocitem,
že až se za námi zavře země
někdo si vzpomene."
"Právě proto, pane senátore, nejsou pro nás."
"Samota je jako nemoc, pane senátore.
Zadře se vám do každé buňky těla,
jako špína pod nehty."
"Nikdo neříkal, madam Paerová,
že zešílet bude snazší.
Vincent by mohl vyprávět.
Ani ta žlutá už není, co bývala."
"Když ve vás vyhasne oheň, pane senátore,
zbude popel.
Ani to krematorium už není potřeba."
"Alespoň něco po nás zůstane, madam Paerová. Vy buďte ráda, že slyšíte hlasy."
"Jenže jaký má smysl dýchat, pane senátore,
když vás nikdo neslyší?"
Sanatorium Nad hlubinou VI
"Od určitého věku je
život jenom ztrácení, madam Paerová
- ztrácíme blízké,
sílu, budoucnost, naději."
"Abyste mohl něco
ztratit, pane senátore, musíte to nejdřív mít.
A kde nic
není, ani smrt nebere."
"Vy nemůžete suchou
nohou překročit Rudé moře, madam Paerová.
I pyramidy časem
zasype písek."
"Věčnost není ve věcech, pane
senátore.
A to, co jednou zažijeme, nám už nikdo
nevezme."
"Čas vymaže i vzpomínky, madam
Paerová.
I ta bolest jednou ztratí ostří."
"Žijeme
jenom tak dlouho, pane senátore, dokud trpíme.
Až v nás
vyhasne i bolest, nezůstane nic."
„I ty růže na hrobech nás potřebují, pane senátore.
Živí vždycky rostou z kostí mrtvých.“
„Když umíráme, umíráme jenom sami sobě, madam Paerová.
Camus by vám k tomu řekl své.
A na hrobech nakonec zůstanou jenom kameny,“
„Jenže zabít se znamená opustit, pane senátore,
a my jsme navždy zodpovědní za ty,
které jsme k sobě připoutali.“
„Soucit je jenom sebeláska, odražená zrcadlem empatie, madam Paerová.
Když pláčeme pro druhé, pláčeme sami pro sebe.“
„Plakat pro sebe je někdy ta největší odvaha, pane senátore.
Pozvedá nás na kříž, na kterém neseme bolest světa.“
