Nemám rád (Ja ne ljublju - V. Vysockyj)


Nemám rád hloupě osudový konce,
Životem unavenej nebývám,
A taky nemám rád žádnej den v roce,
Když v něm veselý písně nezpívám.

Nemám rád cynismus a blbý kecy
A nevěřím nadšeným defilé,
A když mi někdo přehrabuje věci
A dopisy mi přes rameno čte.

Já nemám rád když v půlce přijde obrat,
Nebo když někdo tvrdí že jsem lhář,
A taky nemám rád výstřely do zad,
A ani když se střílí tváří v tvář.

Nesnáším když mi moralisti radí,
A pak si myjou ruce čistotně,
A taky když mě proti srsti hladí,
A přejíždějí nehtem po okně.

Já ještě nemám rád jistotu sytých,
To radši plnej plyn, ať nebolí to,
A kýble pomluv, fám a řečí skrytých,
A že kašlou na čest je mi líto.

Ale když vidím křídla polámaný,
Tak nelituju, to mě netíží.
Nemám rád bezbrannost a ani rány,
Jen je mi líto Krista na kříži.

Nesnáším sebe, když se klepu hrůzou,
A taky když nevinné týrají,
A nemám rád když do duše mi lezou,
A ještě míň když do ní plivají.

Nemám rád manéže a velký šou,
V nich za cinknutou minci nechci hrát.
Co na tom, že nám změny slibujou,
Já tohle nikdy nebudu mít rád!

Koně zlostní (Priveredlivye koni - V. Vysockij)

Krok od pádu, nad propastí, podél srázu, na rozhraní,
Karabáčem práskám do koní, ať letí, ať uhání...
Hltám mlhu, piju vítr, jen vzduch k dýchání mi schází,
Pod nohama půdu ztrácím: v zádech mrazí, hrůzou mrazí.

Tak zpomalte, koně, zpomalte zběsilý cval,
Bič vám nesmí tempo určovat!
Jenže vzpurné mám koně, kdo je do saní zapřahal,
Dožít jsem nestihl, a nestihnu dozpívat.

Stůjte koně zlostní, aspoň sloka dozní,
Jen vás napojím kati mí neúprosní.

Zahynu, jako to pírko uragán mě z dlaně smete,
Na saních mě vlečou tryskem bílým sněhem bílým jitrem,
Zpomalte mí diví koně, klidným krokem zvolna jděte,
Cestu k poslednímu soudu jen o pár vteřin protáhněte!

Tak zpomalte, koně, zpomalte zběsilý cval,
Krutým bičem se nenechte hnát!
Jenže vzpurné mám koně, kdo je do saní zapřahal,
Dožít jsem nestihl, a nestihnu dozpívat.

Stůjte koně zlostní, aspoň sloka dozní,
Jen vás napojím kati mí neúprosní.

Stihli jsme to cestou k Bohu nejsou závory a brány,
Tak proč andělé tak křičí, zlobně jako černé vrány?
Nebo je to zvonek co mi ze zoufalství hranu zvoní,
Nebo já, když marně prosím, ať zastaví koně vzpurní?

Tak zpomalte, koně, zpomalte trochu ten cval,
Přestaňte, prosím, tryskem se štvát!
Jenže vzpurné mám koně, kdo je do saní zapřahal,
Dožít jsem nestihl, tak aspoň dozpívat!

Stůjte koně zlostní, brzo sloka dozní,
Jen vás napojím kati mí neúprosní.

Šprti a chytrolíni

Na světějsou věci, které nechápu. Například zdobený toaletní papír. Ale dovolím si drze tvrdit, že mnohem víc věcí na světě chápu. Dokonce líp, než ostatní lidi. Což je tak trochu problém. Abychom si rozuměli, není nic špatného na tom rozumět věcel líp, než většina. Špatné to začne být ve chvíli, kdy to té většině začnete dávat najevo. Pak najenou nejste chytří, ale přechytralí. Jenže co s tím, když to v nás rodiče podporují už od doby, kdy jsme malé děti? Přechytralé dítě je totiž něco roztomilého. Je to „malý rozumbrada“. Ostatně slovo rozumbrada je zajímavé samo o sobě. Implikuje spojení rozumu a stáří. Spojení, které má praktická zkušenost vůbec nepotvrzuje. Určitě někde existují staří a rozumní (ve smyslu moudří) lidé. Má zkušenost se stářím je ovšem zkušeností se stařeckou demencí, nevrlostí a charakteristickým čpavým zápachem staroby. Možná proto nerada pracuju se starými lidmi – někde hluboko pod kůží mám zakódováno, že stáří by mělo být moudré. Setkání se skutečným stářím je pak pro mě krutou srážkou s realitou, kterou nedokážu snést.

Ale abych se vrátila k malým rozumbradům – do určitého věku je demonstrování „chytrosti“ rodiči podporováno – skoro každý rodič chce mít chytré dítě, které následně předvádí před jinými dospělými jako cvičenou opičku. Podívejte se, jak je ten náš Honzík, Tomášek, Pepa chytrý. A pak se dítě dostane do kolektivu vrstevníků. A najednou je „chytrost“ na škodu. Najednou je z něj vejtaha, inťouš, chytrolín a šprt. A dítě se odtáhne od světa svých vrstevníků zpátky k dospělým, kteří ho za jeho chytrost oceňují, a obětuje své dětství. A nebo se naučí svou chytrost skrývat, přizpůsobí se většině a obětuje svůj potenciál. Jenže co s tím?

A teď nastává okamžik pro mou přechytralost – pro můj rozumbradovský názor: inteligence nemá být potlačována. Ale nemá být ani adorována. Někteří z nás se rodí chytří, někteří šikovní, někdo umí zpívat a někdo kreslit, někomu jde tenis a někomu šachy. Na tom nezáleží. Není špatné vědět, v čem jsem dobrý. Ale je špatné se proto považovat za jiného (ne nutě lepšího, prostě jiného), než ostatní. Dítě má být především dítětem – má mít právo hrát si, milovat a být milováno, uspívat i chybovat, má se učit dávat i přijímat, vážit si druhých i sebe... A to ostatní... to ostatní pak nechme na něm. Není povinností šikovných stát se techniky, fyzicky zdatní nemusí být sportovci a inteligentní nemusí být vědci. Nepředurčujme budoucnost našich dětí podle jejich nadání. Učme je být svobodnými lidmi. Nic víc, nic míň.

23. 8. 18

23. 8. 18

ticho
- barva noci před úsvitem
přestala jsem používat budík a mobil má divný zvyk křičet urážky
střešním oknem
pršelo
- do hrnku od kafe
- do špinavého prádla
nemám sílu uklízet a stejně, nepořádek má aspoň nějakou tvář
do zítřka

ticho
- ráno
ty nejhorší chvíle mají strašně obyčejný jména
každá vteřina hlasitých hodin
dopadala
- kruhy ve studeném čaji
- kruhy na podlaze
řekla bych, že je mi to jedno, ale mluvení bolí
na ramena

prázdno
...
ticho

Sanatorium Nad hlubinou

Sanatorium Nad hlubinou I.

Madam Paerová kouří jako by brečela,
v horké páře se ztrácí ostrovy:
"A co ty stovky Židovek?"

"To jsou manželky.
Zachraňujeme jenom manželky - 
pořežte se, madam Paerová,
a pojedeme spolu do Paříže."

"Máte předstírat šílenství, madam Paerová,
ne se tak chovat -
tohle vám nikdo neuvěří."

"Ještě na vás nezapomněli, pane senátore,
i když...
co by jim mohl udělat starý, chromý, mrtvý muž?"

"Sem se posílají političtí nepřátelé a 
političtí přátelé politických nepřátel,
a pak ti bezvýznamní, na které by se mohlo zapomenout,
aby se na ně nezapomnělo -
kdyby svatá Helena ležela ve Středozemním moři
byl by tu s námi."


Sanatorium Nad hlubinou II.

"Některé stromy večer svítí
jako vy, madam Paerová -
jenom hoříte."

"To vás, pane senátore, soumrak sedřel
jako Incitatův postroj -
za ty roky
jste vybledl pro všechny kromě těch
kteří vám vyměňují prostěradla."

"Politika je špinavá hra, madam Paerová,
musíte najít někoho,
čí světlo se ve vás odrazí
a potom ho vláčet blátem."

"Když skočíte z té skály, madam Paerová,
horké vlny vás obejmou
a uhasí."

"Někdo si stačil otevřít žíly včas, pane senátore,
jenže mě dneska bolí hlava,
a praetoriáni čekali tak dlouho
až zešedivěli a zešedli."

"Bez ohně v soumraku, madam Paerová,
ani ty mosty nehoří, natožpak Řím."


Sanatorium Nad hlubinou III.

"Včera hořelo, madam Paerová,
nebo pršelo, jsme mokří navenek i uvnitř,
v kotelně běží naprázdno čerpadlo na horkou vodu,
přehřívá se, madam Paerová, a mě z toho hučí v uších.
I tu podlahu z pod psa vám prodali,
madam Paerová, i toho psa,
i ta židle je cizí.
Ani mince, co vám vloží pod jazyk, nebude vaše, madam Paerová."

"Jenže prohrát sebe není zločin, pane senátore, jenom neštěstí,
ale vás, vás prodali i s tou kůží, co už vám nesedí bod bradou a pod zády
i tu minci už prodali
a Cháron s vámi do třídy nechodil."


Sanatorium Nad hlubinou IV.

"Ještě žiju, pane senátore,
ještě mi nevzali ranní ticho, v němž každý
tep hodin udeří srdcem o hrudní kost,
ještě mě nepohřbili, pane senátore,
i když kolem rostou cypřiše."

"Hroby jsou pro živé, madam Paerová,
hřbitovy se stromořadím, s lavičkami,
s usychajícími květinami na náhrobcích, s vnoučaty, s pocitem,
že až se za námi zavře země
někdo si vzpomene."

"Právě proto, pane senátore, nejsou pro nás."

Sanatorium Nad hlubinou V.

"Samota je jako nemoc, pane senátore.
Zadře se vám do každé buňky těla,
jako špína pod nehty."

"Nikdo neříkal, madam Paerová,
že zešílet bude snazší.
Vincent by mohl vyprávět.
Ani ta žlutá už není, co bývala."

"Když ve vás vyhasne oheň, pane senátore,
zbude popel.
Ani to krematorium už není potřeba."

"Alespoň něco po nás zůstane, madam Paerová. Vy buďte ráda, že slyšíte hlasy."

"Jenže jaký má smysl dýchat, pane senátore,
když vás nikdo neslyší?"

 Sanatorium Nad hlubinou VI

"Od určitého věku je život jenom ztrácení, madam Paerová
- ztrácíme blízké, sílu, budoucnost, naději."
"Abyste mohl něco ztratit, pane senátore, musíte to nejdřív mít.
A kde nic není, ani smrt nebere."

"Vy nemůžete suchou nohou překročit Rudé moře, madam Paerová.
I pyramidy časem zasype písek."
"Věčnost není ve věcech, pane senátore.
A to, co jednou zažijeme, nám už nikdo nevezme."

"Čas vymaže i vzpomínky, madam Paerová.
I ta bolest jednou ztratí ostří."
"Žijeme jenom tak dlouho, pane senátore, dokud trpíme.
Až v nás vyhasne i bolest, nezůstane nic."

Sanatorium Nad hlubinou VII.

 „I ty růže na hrobech nás potřebují, pane senátore.

Živí vždycky rostou z kostí mrtvých.“

„Když umíráme, umíráme jenom sami sobě, madam Paerová.

Camus by vám k tomu řekl své.

 A na hrobech nakonec zůstanou jenom kameny,“

„Jenže zabít se znamená opustit, pane senátore,

a my jsme navždy zodpovědní za ty,

které jsme k sobě připoutali.“

„Soucit je jenom sebeláska, odražená zrcadlem empatie, madam Paerová.

Když pláčeme pro druhé, pláčeme sami pro sebe.“

„Plakat pro sebe je někdy ta největší odvaha, pane senátore.

Pozvedá nás na kříž, na kterém neseme bolest světa.“

Orfeovi - Maškaráda

Ve tmě zaprášené tisícem slov
Splývají stíny
Tam není vidět
Lesklý kov
A do tváře sliny

Tam není vidět

Ale co na tom záleží slepým?

Už zase se courám Prahou
V zavití z vin
Kde není vidět
Černá zlost
A marnotratný splín

Kde není vidět

Že Kerberos má mordy obrácené k zemi

Až za svítání černobílý pes
S pochodní v tlamě
Zapálí hranici
Bude už pozdě litovat.
A všechno bude tak snadné.

Samhain

Když spálím naději
Smíchám krev s močí a popelem
Z kostí
Nad kořeny stromů

Hluboko, tak hluboko se ztrácím

A šťávou z jalovců
Si nakreslím na víčka kruhy
To abys mě poznal

Až se ztratím i sama sobě

Budu tančit s vraním křikem
Kolem ohňů
V kůži starého psa
Svůj předposlední tanec

Na šibeničním vrchu

Než se rozední