Šprti a chytrolíni

Na světějsou věci, které nechápu. Například zdobený toaletní papír. Ale dovolím si drze tvrdit, že mnohem víc věcí na světě chápu. Dokonce líp, než ostatní lidi. Což je tak trochu problém. Abychom si rozuměli, není nic špatného na tom rozumět věcel líp, než většina. Špatné to začne být ve chvíli, kdy to té většině začnete dávat najevo. Pak najenou nejste chytří, ale přechytralí. Jenže co s tím, když to v nás rodiče podporují už od doby, kdy jsme malé děti? Přechytralé dítě je totiž něco roztomilého. Je to „malý rozumbrada“. Ostatně slovo rozumbrada je zajímavé samo o sobě. Implikuje spojení rozumu a stáří. Spojení, které má praktická zkušenost vůbec nepotvrzuje. Určitě někde existují staří a rozumní (ve smyslu moudří) lidé. Má zkušenost se stářím je ovšem zkušeností se stařeckou demencí, nevrlostí a charakteristickým čpavým zápachem staroby. Možná proto nerada pracuju se starými lidmi – někde hluboko pod kůží mám zakódováno, že stáří by mělo být moudré. Setkání se skutečným stářím je pak pro mě krutou srážkou s realitou, kterou nedokážu snést.

Ale abych se vrátila k malým rozumbradům – do určitého věku je demonstrování „chytrosti“ rodiči podporováno – skoro každý rodič chce mít chytré dítě, které následně předvádí před jinými dospělými jako cvičenou opičku. Podívejte se, jak je ten náš Honzík, Tomášek, Pepa chytrý. A pak se dítě dostane do kolektivu vrstevníků. A najednou je „chytrost“ na škodu. Najednou je z něj vejtaha, inťouš, chytrolín a šprt. A dítě se odtáhne od světa svých vrstevníků zpátky k dospělým, kteří ho za jeho chytrost oceňují, a obětuje své dětství. A nebo se naučí svou chytrost skrývat, přizpůsobí se většině a obětuje svůj potenciál. Jenže co s tím?

A teď nastává okamžik pro mou přechytralost – pro můj rozumbradovský názor: inteligence nemá být potlačována. Ale nemá být ani adorována. Někteří z nás se rodí chytří, někteří šikovní, někdo umí zpívat a někdo kreslit, někomu jde tenis a někomu šachy. Na tom nezáleží. Není špatné vědět, v čem jsem dobrý. Ale je špatné se proto považovat za jiného (ne nutě lepšího, prostě jiného), než ostatní. Dítě má být především dítětem – má mít právo hrát si, milovat a být milováno, uspívat i chybovat, má se učit dávat i přijímat, vážit si druhých i sebe... A to ostatní... to ostatní pak nechme na něm. Není povinností šikovných stát se techniky, fyzicky zdatní nemusí být sportovci a inteligentní nemusí být vědci. Nepředurčujme budoucnost našich dětí podle jejich nadání. Učme je být svobodnými lidmi. Nic víc, nic míň.