O smyslu života, poezie a vůbec

Chtěla jsem vypsat všechnu bolest srdce
Trápení ducha
Nezhojenost ran
A nakonec
Po všech těch velkých kecech
Jsem našla štěstí v těch nejprostších věcech
Když ožeru se
Pak si zamrdám...

A jako běsní psi

A jako běsní psi
Dvé uslintaných tlam
A slabin zpěněných
To čpavý v chřípí pach
A bělem zkalených
Krvavý tepot žil

Rvát, drásat, zardousit

A jako rujný pár
Dvé šíjí klenutých
A plecí ztemělých
To pěna na nozdrách
A bocích vzedmutých
Hlušený kopyt sten

Chvět, šeptat, rozeznít

Jak bodran pod dlaní
Jediné svítání
Skřípotem loukotí
To beder prolnutí
Dvé přídí na vlnách
Spletené plachtoví
Dvé srdcí v puklinách

Kostelních zvonů

Náhodný kolemjdoucí

Náhodný kolemjdoucí I

Pokojem voněla máta
- obracela jsem květináče
druhou stranou ke světlu.

Jako ztratit přítele
- fotky,
plyšový medvěd
zašívaný
na knihovně a sošky
mi najednou nepatří.

Jeden by řekl
- narozeniny, nebo nový rok -
to snad,
ale takhle?
V dešti, cestou na nákup...

Už nebreč,
řekl náhodný kolemjdoucí.


Náhodný kolemjdoucí II

Po okapech tekla barva
jenže v paneláku
nemáme okapy
a hromosvody
- jenom jeden -
nestačí.

Minula jsem se v zrcadle
- za zdí přirážel přítel jiné ženy -

náhodný kolemjdoucí.


Náhodný kolemjdoucí III

Máta mi na okně
spolykala světlo
na schodech ze třetího patra
- ve čtvrtém umřela ta paní
a v přízemí nesvítí žárovka -
se míjím.

Moc pracuju
nebo jsem tě dlouho nepotkala

náhodný kolemjdoucí.


Náhodný kolemjdoucí IV

V páře na zrcadle
už nekreslím prasátka
- ráda se nevidím.

Odvzdušněte si topení,
řekla paní samosprávcová
- nerozumí fyzikálním zákonům -
já zase nerozumím světu.

Lidi mě mají míň rádi,
- prořezaly se mi osmičky a hrany.

Paní,
řekl náhodný kolemjdoucí.

Stárnu v houpacím křesle.

20. 8. 2009, včerejší kafe

Ono je to prašť jak uhoď,
jenom není jasný koho.

Tak to máti brala šmahem
a vařečkou -
tři fakani jsou vážně otročina,
víte, paní Koulová,
fotr měl radši řemen -
asi mu vařečka připadala nemužná.

Já si připadala nemožná
na maturitním plese
v bílých krajkových šatech z půjčovny,
jako obstarožní porcelán.

Ono je to prašť jak uhoď,
i po těch letech.

26.1.11

45 minut

Jo paní, slyším vás
slyším že pláčete
klidně plačte, to se tady smí
říkáte, že ten váš je takovej hajzl
říkat hajzl se taky smí
tady jsme pro vás
jo, paní
já vám rozumím
není to k žití
to někdy nebejvá
k žití
ale z toho mostu bych, paní,
bejt váma neskákala
ono to děsně bolí
rozmáznout se tam dole
a taky to pak nevypadá moc hezky
máte pravdu, paní
to těm děckám nemůžete udělat
a taky co by tomu řekli lidi
na lidi serte, paní
oni na vás taky serou
vykašlete se na to na všechno
třeba si lehněte na pohovku a dejte si nohy na stůl
nebo se děte jen tak projít
nebo ke kadeřnici
prostě si udělejte dobře
jo, to taky můžete
za to se stydět nemusíte
to je normální, paní
guláš?
jo, ten když uteče, tak děsně smrdí
tak dobrou chuť, paní
a nashledanou.

...30. 2. večer

neexistujícího dne
stav neklid
neschopnost něco dělat
soustředit se
říká se
že epileptické záchvaty způsobuje nedostatek
nebo přebytek spánku
lavičky se mi klidí z cesty
musím okopávat patníky
hlavně nepotkat nikoho
na koho bych musela mluvit jinak mi
slova roztrhnou hlavu od zátylku
je divné
že se mi netřesou ruce
když za zdí
jsou příšery.

Sčítání lidu

Jméno

mívají lidi po někom, po matce, po babičce
nebo aspoň po nějaké herečce nebo světici,
jenom já ho nemám po nikom – prostě jméno.
Mámě se líbil ten zvuk:
jako když stavíš cihlovou zeď.

Tak sem vyrůstala.

Bydliště v rozhodný okamžik

Řekls mi, že nesejde na předchozím životě,
ale na tom, kde bytuje duše v okamžiku smrti:
pokud je v Bohu,
dojdeš spásy,
ale chraň tě pánbu
aby ses courala někde jinde!

Teď se bojím otevřít dveře od bytu.

Datum narození

Nějak sem doufala, že v třiatřiceti
se všechno zlomí,
možná sem čekala na zázrak,
na svého Jidáše,
na kříž, jako černou siluetu proti šedivýmu nebi
- a na Golgotu zatím
postavili lanovou dráhu:
Přeprava nadměrných zavazadel vyloučena.

Ono něco se láme,
v posledních měsících
- někde uvnitř -
a děsně to bolí.

Rodinný stav

Svobodný zní vznešeně,
dokud se nezačne mluvit o rodině
- pak je to od jistého věku skoro hanba,
jako cejch neschopnosti
se sdílet,
milovat.
Ale kolikrát se dá -
kolikrát se smí
být nesvobodný?

Po kapsách nosím dvě rybičky a pět chlebů,
jenže nevím
- teď?
Nebo zítra..?

Národnost

Nikdy sem tomuhle slovu
z minulého století
nerozuměla,
jenom v krvi mi pořád tepe
- jako neklid, jako volání, jako cejch.
Můj dědeček by možná věděl
- ale nikdy sem ho nepotkala:
jediného z příbuzných, o kterého bych skutečně stála,
aby mi řekl
kam patřím.

Na kterém hřbitově
se mám nechat pochovat.

Vyznání

Vyznávám,
že potřebuju někam patřit,
někomu patřit,
že samota je jako propast,
jako trhlina,
jako písek pod Sisyfovýma nohama.

Tak strašně se snažím
vyvalit svůj balvan
na Golgotu.

Polední slunce skrz záclony:

je mi čtyřiatřicet

Kočky se mrcasí
v neumytém nádobí,
máčí si fousy jarovou vodou,
žerou houbičky
a drátěnky.

Život koček
je za sítí na okně,
v květináči
a v odpadkovém koši v kuchyni.

To my se ptáme,
jestli nechtějí víc svobody,
jestli neteskní po výseku mateřství,
jestli se nenudí,
jestli netrpí nedostatkem pozornosti a myší
- nedostatkem lásky.

Kočkám je to jedno.

V odrazu okna autobusu

Potřebovala bych zešílet
- už tísíc let
chodím stejnou cestou
- už to ani nebolí,
jako špatný sex
- tupé tušení tvaru,
bušení břicha o břicho
křupání kyčlí -
až skončí,
můžu na chvíli usnout:

nemyslet.

Izrael... léto před válkou

Řekla sem ti už, že tě miluju?
- nad střechou z porcelánu táhnou černé mraky -
neprší.
Když dýchám, chrčí mi v plicích rezavý řetěz.
Tady je i země ostnatá
jako dráty.
Řekla sem ti už, že tě miluju?
Vítr je tady horký a slaný a těžký.
Neprší.
Na pláži leží mrtvé ryby
a nedá se tady chodit bosky
- leda bys měl radost z bolesti,
leda bys chtěl krví do písku...

- až přijde příliv,
nebude na tom už záležet -

že neprší.

V předvečer noci

pod hranou naděje se mi v podkoží líhne strach
- pod jizvama
tupě pulsuje bolestí.

Vzpomínám
a krev z těch ran
zase teče proudem...
... jednou...
... někdy...
...uvěřím, že se uzdravím.

Haiku o životě

Zas na karbid mi kape
Když stojím pod okapem
A venku prší

Můj Carravagio

Šla jsem Prahou.
Přes Josefof, kolem starých domů
a synagog.
Zimní smog
němých výkřiků
mě zanechal nahou.
Napospas obrazům, můj Carravagio,
napospas dnům.
Přes Josefof a kolem zdí.
Šla jsem Prahou
a staccatový refrén slov a bosých koní
mě zanechal
napospas

Vánoční haiku

Ve stínu staronové synagogy
Žebrák vylizuje misku od guláše
Se slevou prodávají Mesiáše

Na Karláku

Velkejch keců plnou hubu
A pak ho sotva najdu
Když se opře o zeď nemocnice
Na Karláku, vzadu za cvokárnou
A na kolenou plnou hubu
A jemu se ne a ne postavit

Jak kapky na lafetě

Jak kapky na lafetě
Krev nebo černá voda
Však se to holka poddá
Taky tě miluju
Tak po třetí vodce
Mi připomínáš otce
A chutnáš hořkoslaně
A rzivě od potu
Ještě že naše těla
Jak kapky na lafetě
A v bitvě u Verdunu
Jsme nazí před Bohem
Ještě že naše duše
Jak dveře v paneláku
Zas močí ve výtahu 
Tak už se udělej

Existenciální úvaha

Jsem sama se sebou nespokojená.
Jsem sama se sebou.
Jsem sama.
Jsem.
Jsem s tebou.
Jsem s tebou v posteli.
Jsem s tebou v posteli nespokojená.

Tak trochu country

Mám hlavu plnou moru
A hořkobolných keců
A šífů
Teda vorů
Na řece myšlenek
Mám srdce plný splínu
Svý krve
Evergreenu
Těch ucouranejch rýmů
Vod asvaltovejch řek
Když kapky deště buší
Na rozpálenou duši
Na rozpálenou střechu
Máčím si prsty v tuši
Máčím si duši v tuši
A zkouším bez úspěchu
Nebrečet do popela
Co vodnesla Ganga
Všeho co jsem kdy měla
Jsou stíny sněženek

V předvečer Vánoc

Labutě na Vltavě přimrzají
K duhovým sleposkvrnám splínu
Do ticha hážu snítku rozmarýnu
A opuštění psi mě dojímají

Když obloha má hořkou barvu blínu
A krysy do vzpomínek zalézají
Když Cikánky si na matróny hrají
A zaprodají starou tamburínu

Toulám se prázdnem liduplných měst
Vánoční trhy rozdírají boty
Zas za úplatu nabízejí křest

Den za dnem propadám se do nicoty
A zapomínám co znamená zvěst
Zas nakupuju spásu bez Golgoty...

Kocovinová

Šla jsem po ulici
A trpaslíci
v mé hlavě si vzali zbíječku

Motto

V životě
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky
Ale do stejných sraček šlapu pořád

Pražská

Z moci úřední
Ztratil jsem smysl dní.
Genius loci.

SMS

Psala jsem SMS Bohu
Odpověď?
delam co mohu

Vltavo

Jen mraky roztrhaly šat
A rozpustily děště vlasy
Možná že do nevšední krásy
Chtěly věž Týna vykoupat

Pyšná snad cestu ztratila jsi
Pár kroků vod nebeskejch vrat
Možná sis jenom chtěla hrát
Než postavili zátarasy

A na nábřeží z nočních můr
Si sochy máčej starý hlavy
Tvůj ochraptělý trubadůr

Zas svolává dav na popravy
Andělé opouštějí kůr
Augiáš brečí do Vltavy

Jméno

V šedobolu slov
Šibenice z dlaní
Jsem z nesetkání
A z jinovatky zřítelnic
Na očích chrličů v šelmoví katedrál
A z prachu hřbetů knih
V mých šlépějích
Je vlčí srst
A křídla holubí
A jméno mé když šeptem vyslovíš 
Mne zahubí

Blátivá

Blátivá
Je stráň mých útesů
Bázlivá
Jsou slova bez hlesu

Nebývá
To zvykem nebývá
Tmou že stíny světlo odívá

Beliar
A tisíc dalších jmen
Světlonoš
Jen dávno odsouzen

Nebývá
To zvykem nebývá
Vládcům do očí se nedívá

Samael
A tisíc dalších jmen
V temnotách
A světlem přioděn

Nebývá
To zvykem nebývá
Že z ticha prosí pýcha bázlivá

Jít Prahou

Jít Prahou
Nakopávat holuby
Ve dne
Když noc je hebká jako plyš
Spíš?
Nespím
Obzor rozředěný krví
To něco skončilo a nový začátek
Je v nedohlednu
Bdíš?
Nebdím.
Nechci.

Bývalo zvykem

Takové prázdno
Že srdce
Že kosti
Jak nezvaní hosti
Pochybnosti

To pak neotevřít
Zchvácený
Kopyta. Sliny. Kameny.
Bývalo zvykem tak jurodivé
Minulých zítřků
V plameny
Jako Kasandru
Že říkají:
Peklo je stav duše.

To ráno

To ráno svítalo
Jedno z těch svítání
Jedno z těch zoufání
Kterých se nechci vzdát
Déšť padal na hroby
Bolestí naruby
A kvetly kaštany
Byl první srdcopad

Petěrburg

Jen křídla havranů a Petěrburg
A slova jako střepy
A do živého
Dneska ráno v pět
To ptáci
Lhostejní
A slepí

Oheň má barvu cizích svítání
A křičí, tolik křičí
A na pláni
Pusté a z popela
Jsem cizí
Hluchá
Ničí

I kdybych

A na útesu
Na hraně
Kde se lomí svět
Si postavím dům
Z opuky a čedičových stínů

I kdybych pohlédla do tváře démona
Nebála bych se tolik
Jako se bojím

Postavím ho pevný
Jako křik racků
Když na skalách špiní svá hnízda

I kdybych

A na útesu
Rozhodím do větru
Prach z prachu

A nebudu se bát

Ivana Kuglerová

Možná bych měla napsat něco o sobě... Možná je divné slovo, s potenciálem stát se něčím nebo taky ničím. Jako mé texty. Okamžiky, momentky, černobílé obrazy mé duše.

Miluju černobílou fotografii. Světlo a stín.

Jsem blázen s vzděláním psychologa. Věčně na hraně. Nad propastí. Vidět svět v zastavených obrazech vyrvaných z plynutí času je prokletí i dar.

Není nic, co bych o sobě mohla říct a neřekly by to mé texty.